Laudatio českého velvyslance v Německu Tomáše Kafky pro autory filmu DFC: Legenda se vrací / Laudatio des tschechischen Botschafters in Deutschland Tomáš Kafka für die Autoren des Films DFC: Die Legende kehrt zurück

Návrat nadšení – laudatio pro autory filmu „DFC: Legenda se vrací“

Tomáš Kafka

Jedno staré řecké přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Což ovšem neznamená, že se o to nemůžete pokusit – i když jste byli mnohokrát svědky nezdaru. Co je však opakované soukromé nebo skupinové selhání ve srovnání se všemi katastrofami, kterým jsme byli my, ale zejména naši předkové, vystaveni v průběhu 20. století? Právě v tomto kontextu je možná o to vhodnější učinit další pokus a možná i přijmout další neúspěch. Proč? Protože to můžete udělat – a možná se při tom i něco zajímavého naučit a zažít!

Přesně to si možná myslelo několik přátel v Praze v roce 2016, když se rozhodli obnovit tradiční fotbalový klub DFC alias „Deutscher Fußballclub“, byť již dávno rozpuštěný a ohrožený zapomněním. Kontext tohoto odvážného kroku ve srovnání se založením původního klubu před více než 125 lety, v roce 1896, nemohl být odlišnější. Ale možná právě proto chtěli tito nadšenci zvednout kus nejčistší středoevropské historie a nezištně se dát do služeb legendy a pokusu o její návrat.

Jak to dopadlo – a zda je třeba dát starým Řekům a jejich moudrosti za pravdu i tentokrát, o tom vám zde vyprávět nebudu. Protože dokumentární film „DFC: Legenda se vrací“, respektive jeho autoři Thomas Oellermann, Ondřej Kavan a Martin Vaško, o tom vypráví mnohem lépe, kompetentněji a také poutavěji! Všem, kteří tento film již viděli, je jasné, že by bylo opravdu zbytečné snažit se jim a jejich nadšení ze sledování návratu této staré fotbalové legendy vyrovnat. Na to je jejich přístup k tomuto kulturně-historickému experimentu příliš vřelý a chytrý.

Ne, to nejde. Ani by to nemělo smysl. Tento film se svou vypravěčskou technikou, obsahem i autorským přístupem pohybuje na stejné vlně jako ti nadšenci, kteří si na starý DFC opět vzpomněli a přivedli ho zpátky k životu. Zatímco Red Bull vám údajně dává křídla, DFC je při hojnější konzumaci okamžitě návykový. Tentokrát však v pozitivním slova smyslu. A těm, kteří tomuto kouzlu ještě nepodlehli, zbývá jediné: užít si to!

Nabízí se toho opravdu hodně! Je totiž fascinující sledovat mnohotvárnost, s níž nám autoři filmu ukazují, jak tento fotbalový klub, který vycházel z nejlepších středoevropských tradic, navazuje v nových podmínkách na svou dávnou historii. Stejně tak je fascinující sledovat, jak v klubu a kolem něj znovu ožívá starý duch střední Evropy, k němuž se kdysi hlásil!

Znovuobnovení klubu i filmové vyprávění se netají tím, co všechno se mezitím stalo: že se nejen DFC, ale i celá střední Evropa musela vzdát svého ducha – alespoň dočasně. Tato fakta a znalost komplikované minulosti se však tentokrát neobrátí proti odvážným „revizionistům“. Ani film, ani znovuozaložení klubu nepůsobí nijak vykonstruovaně či dokonce kýčovitě. Ne, v obou případech jde o experiment, který je podniknut s velkou radostí a empatií.

To by v žádném případě nemělo být bráno jako samozřejmost. Ve staré střední Evropě už proběhlo mnoho jiných pokusů – například pražské německojazyčné divadlo – o oživení některých věcí. Ne vždy přitom komerčně, ale i nekomerčně motivovaní hybatelé prokázali dobrý úsudek. Snad proto, že byli příliš orientováni na výsledky a neřídili se dostatečně svým nadšením. Nadšení je to, na čem skutečně záleží. Dnes oceněný film je toho nejlepším důkazem!

Díky nadšení všech fanoušků, které DFC přilákal – před i za kamerou – je ve skutečném i filmovém návratu legendy všechno jinak. Nadšení pánů Oellermanna, Kavana a Vaška je z velké části nakažlivé. Dá se s jistotou předpokládat, že je zase uchvátilo nadšení Emmericha Ratha nebo Paula Mahrera. Mluvím o dvou pánech, kteří jsou v tomto filmu žijícími ikonami DFC a jejichž osudy umožňují zvláštní přístup k vzestupu a pádu ducha doby, který éru DFC představoval.

Nadšení se však netýká jen tvůrců filmu. Je možné, že je neomezeně nakažlivé. Jak jinak si vysvětlit můj pocit, že kdybych byl jen o něco mladší nebo neměl tolik dioptrií, okamžitě bych se přidal ke staré gardě DFC? Takhle to prostě musím nechat na mladší generaci filmových diváků, aby udělali správnou věc místo mě. Možná by se k DFC mohl po návratu z Berlína přidat i náš Filip. Nemusí to dělat ani kvůli mně, ani kvůli dobrému německo-česko-židovskému soužití z tehdejší doby v dnešní Praze. Ne, mohl by to udělat jen tak pro sebe, pro zábavu. Protože DFC – jak ho poznáte ve filmu – je také zábava. Možná dokonce zábavnější než sám smysl, a to je dobře! Nezbývá než popřát všem protagonistům, kteří se na návratu staré legendy podílejí, aby jim toto nadšení zůstalo.

Vzhledem ke všem těmto zásluhám a úspěchům, které provázejí vznik filmu „DFC: Legenda se vrací“, mi přirozeně nezbývá než vyjádřit radost. Radost z toho, že toto dílo našlo náležité ocenění tím, že mu byla letos udělena sponzorská cena Georga Dehia. Sebekriticky musím přiznat, že jsem před zhlédnutím filmu neznal jména jeho autorů. To se nyní rázem změnilo. Budu si je velmi dobře pamatovat. A jsem přesvědčen, že citlivá práce a pozitivní zvídavost, dvě vlastnosti, kterými se může chválený film pochlubit, se vyplatí i v dnešním světě!

I když si nejsem jist, zda lze dnešním laureátům gratulovat také k tomu, že rekonstrukcí znovuzaložení DFC šikovně vstoupili do stejné řeky jako jejich předchůdci před více než 125 lety. Ale o jednom nepochybuji: pokud by se úsilí všech nadšenců sdružených kolem DFC mělo považovat z pohledu starého Řecka za neúspěch, pak mohu jen říci, že naše laureáty tímto způsobem velmi rád kdykoli napodobím!

V Berlíně, 5. října 2023

 

 

Rückkehr der Begeisterung – Laudatio für Autoren des Films „DFC: Die Legende kehrt zurück“

Tomáš Kafka

Eine Weisheit der alten Griechen besagt, dass man nicht zweimal in denselben Fluss steigen könne. Was allerdings nicht bedeutet, dass man es nicht anstreben könnte – auch und obwohl man etliche Male selbst Zeuge davon werden musste, wie manche Dinge den Bach runtergehen.  Aber was ist schon ein wiederholtes Privat- oder Gruppenversagen, wenn man es mit all den Katastrophen vergleicht, denen wir, aber vor allem unsere Vorfahren im Laufe des 20. Jahrhunderts ausgeliefert waren. In eben diesem Kontext bietet oder gebietet es sich vielleicht umso mehr, einen weiteren Versuch zu starten und ein weiteres Scheitern eventuell sogar in Kauf zu nehmen. Warum? Weil man es kann – und dabei vielleicht auch etwas Interessantes lernen und erleben kann!

So etwas mögen sich ein paar Freunde im Prag des Jahres 2016 gedacht haben, als sie sich dazu entschlossen, den traditionellen, wenn auch längst aufgelösten und von Vergessenheit bedrohten Fußballverein DFC alias „Deutscher Fußballclub“ wiederzugründen. Der Kontext dieses mutigen Schrittes im Vergleich zur Gründung des Originals vor mehr als 125 Jahren, im Jahre 1896, könnte nicht unterschiedlicher sein. Aber vielleicht gerade deswegen wollten die Enthusiasten ein Stück reinster mitteleuropäischer Geschichte herausfordern und sich selbstlos in den Dienst einer Legende und ihrer versuchten Rückkehr stellen.

Was daraus geworden ist – und ob man den alten Griechen und ihren Weisheiten auch dieses Mal Recht geben muss: Davon werde ich an dieser Stelle nichts erzählen. Denn um wie vieles besser, kompetenter und auch fesselnder erzählt der dokumentarische Film „DFC – Die Legende kehrt zurück“, resp. seine Autoren, Thomas Oellermann, Ondřej Kavan und Martin Vaško, davon! Für alle, die diesen Film bereits gesehen haben ist klar, dass es wirklich sinnlos wäre, es mit ihnen und ihrem Enthusiasmus bei der Zeugenschaft der Rückkehr dieser alten fußballerischen Legende aufnehmen zu wollen. Dafür ist ihr Zugang zu diesem kulturhistorischen Experiment zu warmherzig und zu pfiffig.

Nein, das geht nicht. Es wäre auch nicht sinnvoll. Dieser Film mit seiner Erzähltechnik, seinem Inhalt und seinen Autoren, liegt auf der gleichen Wellenlänge wie jene Enthusiasten, die den alten DFC aufs Neue gedacht und wieder ins Leben gerufen haben. Während Red Bull angeblich Flügel verleiht, macht der DFC bei ergiebigerem Konsum sogleich süchtig. Doch diesmal süchtig im positiven Sinne. Und demjenigen, der diesem Zauber noch nicht erlegen ist, bleibt doch eines: genießen!

Das Angebot ist groß! Denn es ist faszinierend, verfolgen zu können, wie facettenreich die Filmautoren uns zeigen, wie ein in der besten mitteleuropäischen Tradition stehender, gepflegter Fußballverein seine alte Existenz unter neuen Bedingungen wiedergewinnt. Genauso faszinierend ist es, wie der alte Geist Mitteleuropas, dem sich der Verein einst verschrieben hatte, in ihm und um ihn herum nun wieder lebendig wird!

Beides, die Neugründung wie auch die Filmerzählung machen keinen Hehl daraus, was alles in der Zwischenzeit passiert ist: Dass nicht nur der DFC, sondern auch ganz Mitteleuropa seinen Geist – zumindest vorübergehend – aufgeben musste. Doch diese Fakten und das Wissen um die komplizierte Vergangenheit wenden sich diesmal gerade nicht gegen die mutigen „Revisionisten“. Weder der Film, noch die Vereinsgründung wirken irgendwie aufgesetzt oder gar kitschig. Nein, in beiden Fällen handelt sich um ein Experiment, das mit viel Freude und Empathie unternommen wird.

Dies sollte man keineswegs für selbstverständlich halten. Es gab bereits viele anderen Versuche im alten Mitteleuropa – wie zum Beispiel das Prager deutschsprachige Theater – Dinge wiederzubeleben oder zur Schau zu stellen. Dabei bewiesen die kommerziell, aber auch nicht kommerziell motivierten Antreiber nicht immer gutes Fingerspitzengefühl. Vielleicht lag es daran, dass sie viel zu ergebnisorientiert waren und sich zu wenig von ihrer Begeisterung leiten ließen.  Auf die Begeisterung kommt es wirklich an. Der heute prämiierte Film ist der beste Beweis dafür!

Dank der Begeisterung aller vom DFC angezogenen Fans – vor wie auch hinter der Kamera – ist alles bei der faktischen wie auch filmischen Rückkehr der Legende anders. Die Begeisterung der Herren Oellermann, Kavan und Vaško ist über weite Strecken ansteckend. Man kann dabei getrost vermuten, dass sie sich wiederum vom Enthusiasmus der Herren Emmerich Rath oder Paul Mahrer packen ließen. Ich rede dabei von zwei Herren, die als lebendige DFC-Ikonen in diesem Film firmieren und deren Schicksale einen speziellen Zugang zum Aufstieg und Fall des Zeitgeistes, von dem die Ära des DFC getragen wurde, ermöglichen.

Die Begeisterung beschränkt sich allerdings nicht nur auf die Filmemacher. Es mag sein, dass sie grenzenlos ansteckend ist. Wie ließe sich sonst mein Gefühl erklären, wonach ich mich – wäre ich nur ein bisschen jünger oder hätte nicht so viele Dioptrien – sofort bei der alten Garde des DFC anmelden würde? So muss ich es halt den jüngeren Jahrgängen unter den Filmbesuchern überlassen, das Richtige an meiner Stelle zu tun. Vielleicht könnte auch unser Filip nach unserer Rückkehr aus Berlin bei DFC einsteigen. Er muss es nicht für mich oder für ein gutes deutsch-tschechisch-jüdisches Miteinander von damals im Prag von heute tun. Nein, er könnte dies einfach für sich selbst spaßhalber tun. Denn der DFC – so wie man ihn in dem Film kennenlernen kann – macht auch Spaß. Vielleicht sogar mehr Spaß als Sinn, und das ist gut so! Man kann nur allen Protagonisten, die bei der Rückkehr der alten Legende mitmachen, wünschen, dass diese Begeisterung ihnen allen erhalten bleiben mag.

In Anbetracht all dieser Verdienste und Leistungen, welche sich um die Produktion des Films „DFC – Die Rückkehr einer Legende“ ranken, kann ich selbstverständlich nicht anders, als meine Freude auszudrücken. Meine Freude, dass diese Arbeit ihre gebührende Würdigung gefunden hat, indem sie mit dem Georg-Dhelio Förderpreis in diesem Jahr ausgezeichnet wird. Selbstkritisch muss ich eingestehen, dass mir vor der Filmbesichtigung die Namen seiner Autoren nicht geläufig waren. Das hat sich nun schlagartig geändert. Ich werde sie mir sehr gut merken. Und ich bin zuversichtlich, dass empathische Arbeit und positive Neugierde, also zwei Qualitäten, mit denen sich der gepriesene Film schmücken kann, sich auch in der heutigen Welt noch auszahlen!

Ich bin mir zwar nicht sicher, ob man den heutigen Preisträgern auch noch dazu gratulieren kann, dass sie mit der Rekonstruktion der Neugründung des DFC gekonnt in denselben Fluss wie ihre Vorgänger vor mehr als 125 Jahren gestiegen sind. Eins steht für mich aber außer Frage: falls die Bestrebungen aller um den DFC herum geeinten Enthusiasten aus der altgriechischen Perspektive als Scheitern gelten sollten, dann kann ich nur sagen, dass ich sehr gerne bereit bin, es auf diese Art und Weise unseren Preisträgern jederzeit nachzumachen!

In Berlin, den 05. Oktober 2023